neděle 2. října 2016

Old Man's Blues, díl 9 : Nick Cave & The Bad Seeds "Henry's Dream" / "Skeleton Tree"

I went out walking the other day....“ jsou první slova, kterýma Nick Cave otevírá album Henry's Dream z roku 1992. Právě tohle album jsem si teď poslechl mnohokrát znova, když vyšla jeho nová deska, fatálně poznamenaná rodinnou tragédií. I Henry's Dream teď zní v něčem jinak.


V něčem ale zůstává jako předtím. Pro mě je Henry's Dream jeho nejzásadnější deska a Bad Seeds jsou pro mě navždycky právě taková kapela, jaká zní tady. I když pro leckoho jsou to starší desky, třeba první s Bad Seeds nebo Tender Prey nebo Your Funeral.... Je to asi proto, že jsem měl to štěstí je poprvé vidět naživo právě v době po vydání Henry's Dream, a jejich koncert v Lucerně byl životní zážitek. Z desky znám každej tón nazpaměť. Během těch 24 let od doby co vyšla jsem jí slyšel troufnu si říct několika-set-krát. Mohutnej, v podstatě čistě akustickej orchestr, až na Blixovu/Harveyovu elektrickou kytaru, gigantickej country band, kterej zní tak hutně a hrozivě, jako když se žene plnou rychlostí pověstnej Vlak do pekla, kterej smete všechno, co mu stojí v cestě, dlouhej vlak lidskýho utrpení, „train long-suffering“, jak zpívá Cave ve starší skladbě: 


Po úvodní epický horečnatý přehlídce znepokojivejch až psychoidních výjevů čtenáře klasický literatury, Bible a současně konzumenta tvrdejch drog v Papa Won't Leave You Henry s hou-hou odpovídací halekačkou v refrénu, která odkazuje k pradávnejm kořenům blues jak to už mnohokrát zvládli předtím, nejdoslovněji například na akustickejch verzích songů z Tender Prey.... 


...no tak po ní následuje podobně divoká I Had A Dream Joe, kde kapela neslevuje ani o píď z tempa a nasazení. Další je Cavem prej nenáviděná balada Straight To You, o který se říkalo, že jí Mute týpci chtěli přes Caveovu vůli jako hlavní singl k desce, a on k tomu svolil jen pod podmínkou, že vyjde singl se dvěma A stranama, kde vedle Straight To You bude jeho favorit z desky – závěrečná Jack The Ripper. A čas mu dal zapravdu - tahle skladba tu první trumfne o řád. Následuje Brother My Cup Is Empty, jeden z klíčovejch Caveovejch buddy-songů, kde společná touha oddávat se nějaký závislosti, zde chlastu, a u toho probírat životní trable, kde obvykle hlavní roli hraje žena nebo ženy, je zásadním poutem přátelství mezi dvěma chlápkama: 




Henry's Dream je vlastně hodně chlapácká deska a Bad Seeds hodně chlapácká kapela, ne ale machistická. Složená z citlivejch individualit s velkejma egama, spíš ale gentlemanská ve starým slova smyslu - a v tom dnes působí vlastně jak z jinýho světa. Tenhle model si Cave a spol. přivezli asi už z Austrálie, země s tak trochu zakonzervovanýma manýrama, odkud na začátku 80tejch let utekli do Londýna s Boys Next Door, teda Birthday Party, tenkrát coby sotva odrostlý kluci oddaný sobě navzájem, hudbě a taky heroinu, jak tomu lacinýmu asijskýmu doma v Melbourne, tak posléze tomu drahýmu v Londýně, kterej je světe div se nedokázal nikdy úplně rozložit: 



Ale zpátky k desce: následuje vůbec ne špatnej, ale rozhodně nejslabší kus desky podle mýho, Christina The Astonishing, vždycky si tady vzpomenu na nactiutrhačný slova folkaře Merty, kterej kdesi kdysi o Caveovi řekl, že ho nemá rád, a že ho má zařazenýho ve stejný kategorii srdcerváčskejch bardů jako Karla Gotta, akorát že Cave neumí zpívat, či něco v tom smyslu. A je fakt, že tady Cave trpně vyje jako postřelenej vlk a není úplně potěšení to poslouchat. Jen poznámka jakože pod čarou: neodpoustil jsem si hledat její covery, a našel jsem tenhle nejbizarnější: 


Do formy se všechno vrací hned následujícím songem When I First Came To Town, kde dostává prostor i Conway Savage (vzpomene si ještě někdo na jeho skvělej sólovej koncert s Dirty Three kdysi v Arše? měl by! ), a je to parádní vyděděnecká balada, archetyp „stranger in strange town“ songu. Skoro divadelní rozmáchlost a tragičnost má John Finn's Wife, která vlastně přeskočí v čase samotnýho Cavea – klidně by mohla vyjít na Murder Ballads, kterážo deska ale vyjede až za 4 roky po Henry's Dream! Cave se v JFW představuje jako vypravěč, žerete mu každý slovo a zabijáckou westernovou scénu, kterou popisuje, máte před očima, a je to skutečně zvuková obdoba těch nejlepších momentů Leoneho filmů. Cave si tady vlastně střihnul takovej malej scénář k filmu, snad rozcvičku na Proposition: 



 

...a tady opět jedna trochu bizarnost. ale je pěkný, jak si to minimálně to děcko užívá: 




Pak už je tedy nabokovovsko-carollovská balada Loom Of The Land, Caveovo oblíbený téma dívčí nevinnosti v kontrastu k chlapácky zkaženosti, předčasně utrženýho kvítku mládí, a je to dost perverzní, ale zároveň krásný, klasickej caveovskej rozpor. A pak už rozčísnutí řezavou akustickou kytarou (mimochodem, úplně stejným způsobem začíná song A jít od Skupiny Štěstí, od kluků je to stoprocentně pocta velkýmu idolovi a inspirátorovi...Štěstí si určitě poslechněte, je to zapadlej klenot!) v geniální nadčasový Jack The Ripper, baladě o imaginárním či skutečným násilí ve vztahu, o těch nejtemnějších vizích, na který člověk může připadnout i ve šťastným vztahu, když někdy povolí uzdu fantazii. Cave tohle nepochybně takhle praktikoval, a zřejmě pro něj záplava temnoty v tvorbě fungovala jako jakási prevence a neřízená terapie jinak ukázkovýho vztahu s jeho vpravdě krásnou ženou.




A tak se dostáváme ke Skeleton Tree. Netroufám si v žádným případě psát recenzi na tu desku. Jako jestli jsou skladby samy o sobě dost nosný, jestli je to posun oproti předchozím deskám spíš dopředu nebo zpátky atd. Každopádně ta deska je jedinečná v tom, že zachycuje pocity a stav člověka, kterej v podstatě celej život věnoval pitvání drobnejch detailů temnoty i krásy, a kterej nedokáže přestat tvořit, když je konfrontovanej s jednou ze zřejmě největších tragédií, která může člověka potkat, a o který všichni doufáme, že právě nás nepotká – smrtí vlastního dítěte. Výsledkem je dle mýho naprosto upřímný, bolestně otevřený, skličující a zároveň očistný album, který, myslím, nemá v historii moderní populární hudby obdoby.... Neni to totiž jen hudební album, je to artefakt hlubokýho smutku a "piece of art" sám o sobě, a vzpírá se tak kategoriím hudební kritiky. Ať tak nebo tak, tohle je pro mě emocionálně nejsilnější skladba z ní:  


...a tohle hned další: 



Přiznám, že poslední Caveovy desky jsem sledoval spíš tak zpovzdálí, s tím, že jsem se postupně smiřoval s tím, že idol mýho dospívání sice drží danydovskou manýru a je pořád temnej a vtipnej zároveň, ale je evidentní, že vlastně pomalu odchází ze scény a navíc, není uplně jistý, že ví jak se s tim faktem vypořádat (viz pro mě rozpačitej dočasnej projekt Grinderman). ....Skeleton Tree ale naprosto nečekaně přešaltovává všechno, co jsem si doteď o Caveovi a jeho tvorbě myslel. Nutí člověka přemýšlet o jeho starých věcech v novým kontextu, znova poslouchat jeho texty, znova si představovat obrazy, který vykresluje. Všechny věci, který kdy publikoval, jsou teď ještě o něco temnější ne ve smyslu mysterióznosti či morbidnosti, ale kvůli bezprostřední reálnosti dotyku smrti. A rozhodně je v nich najednou víc smutku. Nechce se mi to moc psát, ale člověku se vnucuje myšlenka, a on jí myslím ve filmu k nový desce sám nějak zmiňuje, jestli se zahrávání s nejčernější temnotou může takhle šíleně vymstít, že věci, který po čase bereš za samozřejmý, se můžou během vteřiny zhroutit, a čí že zkurvenej plán to je. A taky, že i přesto se s tím musíš nějak vyrovnat a žít dál. To všechno může člověk slyšet ze Skeleton Tree, navíc bez odstupu, že se "mě to přece netýká" přemejšlet nad vlastním životem a o věcech v něm podstatnejch a míň podstatnejch. Což mě teď fakt nenapadá, která jiná nahrávka tohle způsobila. 

P.S:. vinyl Skeleton Tree mi daroval táta jako dárek k narozeniám, na doporučení Kateřiny. Jsem mu za to vděčnej. Mimochodem, divil se prej, že ještě vycházej vinyly. No, někdy si ten život ta starší generace zbytečně komplikuje...

středa 21. září 2016

Old Man's Blues, díl 8 - THE CLASH "Sandinista!"

Deska od The Clash "Sandinista!" se ke mně dostala přes bráchu, někdy ve druhý půlce 80tejch let. A byl to šok – už jen tím, že šlo o trojvinyl, prostě nevídaná věc!


V tý době už jsem něco od The Clash znal, ale spíš punk z jejich ranejch desek. Moc jsem nechápal jejich politickej vzkaz – holt byl jsem děcko, o sandinistech mluvili občas ve zprávách, kde je komunisti chválili, a to zas nedávalo smysl, když kapela byla americká (teda samo britská, ale to jsem tehdy nevěděl, prostě západní), a tak přece západní kapela nemůže opěvovat něco, co opěvujou i komunisti ve zprávách.... Co jsem ale chápal bylo, že ta deska je velkej maglajz, punkrock hodně řízlej úplně jinejma stylama, a až později jsem zjistil, že se jim říká funk, soul, rockabilly, reggae, dub.... 36 tracků, jako celek v podstatě neuposlouchatelný. Vždy se o týhle desce říkalo, že je na ní hodně balastu, ale taky slušná řada neuvěřitelnejch pecek, který v sobě spojujou zdánlivě nespojitelný - nasranost a vzdor s melancholií a někdy i zvláštní existenciální rezignací. Přitom, rozhodně je to poslouchatelnější než v něčem podobnej truc podnik – "The Great Rock'n'Roll Swindle" of Sex Pistols, jiná velkorozpočtová rarita, která se ale v podstatě poslouchat nedá, pokud nejste fakt die-hard fans anebo zapřísáhlý nepřátelé britský královny...

Přiznávám, že časem jsem na "Sandinistu" skoro zapomněl, občas se vynořili v různejch souvislostech jen některý songy z něj... Letos jsem si na tu desku vzpomněl a dostal se k tomu si jí zase poslechnout, a tentokrát pořádně. 

A nestačil jsem se divit. 

Sice je to pořád v celku téměř neuposlouchatelný, ale hitovky, který na albu byly, nezestárly ani o vteřinu, naopak. Moje hodně oblíbená je balada Somebody Got Murdered zpívaná Mickem Jonesem. Zvuk kytar a bicích a vůbec celý kapely je prostě parádní, rozmáchlej do prostoru, a Jonesův hlas místama zlomenej do smutku, kterej není hranej:  



...hned po ní následuje "sociální" reggae One More Time s refrénem, kterej musí rozhoupat i hluchýho, A pak jeden z nejjednodušších a a současně nejpovedenějších kytarovejch motivů, co znám, v Up In Heaven (Not Only Here), je tady našláplá punkovka Police On My Back a pacifistickej a hudebně parádní taky v podstatě reggae song The Call Up: 



Z dětma zpívanejch předělávek jejich vlastních songů Guns of Brixton a Career Opportunities běhá mráz po zádech, a když jsem poslouchal druhou jmenovanou, fakt mě to včera přimělo na chvíli přehodnotnit, jestli to co dělám za job, byla dobrá volba: 



A pak je tady pecka, která vyčnívá z celý desky – Lose the Skin, divná a trochu záhadná písnička, kterou jak jsem se dozvěděl až teď, složil, na housle hraje a s The Clash a sborem dudáků za zády zpívá Strummerův hudební guru, dneska už v podstatě zapomenutej (nicméně stále žijící!) londýnskej bard Tymon Dogg – divným androgynním hlasem zpívaná věc (fakt mě překvapilo, že interpretem je chlapík, myslel sem, že je to třeba ta holka z Crass), zemitě divoká jak nejlepší věci od Pogues – ne náhodu se s Pogues Joe Strummer později dočasně spojil, možná právě přes Tymmona: 


Tady raritní záznam z roku 1980, pár minut Tymona, kdy hraje Lose the Skin sólově. Kam se hrabe Final Fantasy, Patrick Wolf a jiný :) 



Co možná kritikům znělo jako balast před desítkama let, až čas odhaluje jako odvážnej studiovej experiment, někdy více někdy méně zábavnej, ale dohromady s klasickejma songama to tvoří obdivuhodně pohromadě. Některý momenty, kdy se kapela nechá unést v dubovým rytmu, zněj tak současně, až člověku padá čelist. Nahrávalo se mimo jiný i na Jamaice v Kingstonu ve studiu producenta Mikey Dreada, kterej je taky pod některjma trackama podepsanej jako spoluautor...



Samozřejmě levičáctví The Clash byla trochu salónní póza, děcka s lepších rodin, co vydělaly v tom zatracovaným kapitalistickým šoubyznysu miliony. Revoluci nestrhli. Ale to vůbec neva. Měli talent a vliv na hudební scénu i na společnost svojí doby. Jejich nejlepší alba a nejlepší momenty názorně ukazujou, co se všechno dělo v hudebním světě pár desítek let zpátky, když se věci a scény vzájemně teprv objevovaly a ovlivňovaly. Vnesli prvky pouliční hudby, estetiku subkultur tehdejší Británie. Teď si nevybavuju, která jiná deska by zachytila takhle plastickej a různorodej obraz doby svýho vzniku. Clash taky do hudby přinesli nějaký ideály, tak trochu po vzoru Woody Guthrieho. Ty ideály jsou asi často vyčtený z knih nebo převzatý z přednášek, ale je dobrý je připomínat, minimálně proto, že už tu byly. "Sandinista!" je ze zpětnýho pohledu, skoro 40 let nazpátek, po všech stránkách pořád živá vizionářská deska, asi zajímavější než jejich obecně oceňovanější, ale vlastně mnohem obyčejnější "London Callling". 



Bylo by fajn, aby se na The Clash nezapomínalo, nejenom kvůli Should I Stay, dřív v reklamě na Levisky, resp. dneska ve Stranger Things... prostě, poslouchejte Clash!