Old Man's Blues, díl 9 : Nick Cave & The Bad Seeds "Henry's Dream" / "Skeleton Tree"

„I went out walking the other day....“ jsou první slova, kterýma Nick Cave otevírá album Henry's Dream z roku 1992. Právě tohle album jsem si teď poslechl mnohokrát znova, když vyšla jeho nová deska, fatálně poznamenaná rodinnou tragédií. I Henry's Dream teď zní v něčem jinak.

V něčem ale zůstává jako předtím. Pro mě je Henry's Dream jeho nejzásadnější deska a Bad Seeds jsou pro mě navždycky právě taková kapela, jaká zní tady. I když pro leckoho jsou to starší desky, třeba první s Bad Seeds nebo Tender Prey nebo Your Funeral.... Je to asi proto, že jsem měl to štěstí je poprvé vidět naživo právě v době po vydání Henry's Dream, a jejich koncert v Lucerně byl životní zážitek. Z desky znám každej tón nazpaměť. Během těch 24 let od doby co vyšla jsem jí slyšel troufnu si říct několika-set-krát. Mohutnej, v podstatě čistě akustickej orchestr, až na Blixovu/Harveyovu elektrickou kytaru, gigantickej country band, kterej zní tak hutně a hrozivě, jako když se žene plnou rychlostí pověstnej Vlak do pekla, kterej smete všechno, co mu stojí v cestě, dlouhej vlak lidskýho utrpení, „train long-suffering“, jak zpívá Cave ve starší skladbě: 

Po úvodní epický horečnatý přehlídce znepokojivejch až psychoidních výjevů čtenáře klasický literatury, Bible a současně konzumenta tvrdejch drog v Papa Won't Leave You Henry s hou-hou odpovídací halekačkou v refrénu, která odkazuje k pradávnejm kořenům blues jak to už mnohokrát zvládli předtím, nejdoslovněji například na akustickejch verzích songů z Tender Prey.... 

...no tak po ní následuje podobně divoká I Had A Dream Joe, kde kapela neslevuje ani o píď z tempa a nasazení. Další je Cavem prej nenáviděná balada Straight To You, o který se říkalo, že jí Mute týpci chtěli přes Caveovu vůli jako hlavní singl k desce, a on k tomu svolil jen pod podmínkou, že vyjde singl se dvěma A stranama, kde vedle Straight To You bude jeho favorit z desky – závěrečná Jack The Ripper. A čas mu dal zapravdu - tahle skladba tu první trumfne o řád. Následuje Brother My Cup Is Empty, jeden z klíčovejch Caveovejch buddy-songů, kde společná touha oddávat se nějaký závislosti, zde chlastu, a u toho probírat životní trable, kde obvykle hlavní roli hraje žena nebo ženy, je zásadním poutem přátelství mezi dvěma chlápkama: 

Henry's Dream je vlastně hodně chlapácká deska a Bad Seeds hodně chlapácká kapela, ne ale machistická. Složená z citlivejch individualit s velkejma egama, spíš ale gentlemanská ve starým slova smyslu - a v tom dnes působí vlastně jak z jinýho světa. Tenhle model si Cave a spol. přivezli asi už z Austrálie, země s tak trochu zakonzervovanýma manýrama, odkud na začátku 80tejch let utekli do Londýna s Boys Next Door, teda Birthday Party, tenkrát coby sotva odrostlý kluci oddaný sobě navzájem, hudbě a taky heroinu, jak tomu lacinýmu asijskýmu doma v Melbourne, tak posléze tomu drahýmu v Londýně, kterej je světe div se nedokázal nikdy úplně rozložit: 

Ale zpátky k desce: následuje vůbec ne špatnej, ale rozhodně nejslabší kus desky podle mýho, Christina The Astonishing, vždycky si tady vzpomenu na nactiutrhačný slova folkaře Merty, kterej kdesi kdysi o Caveovi řekl, že ho nemá rád, a že ho má zařazenýho ve stejný kategorii srdcerváčskejch bardů jako Karla Gotta, akorát že Cave neumí zpívat, či něco v tom smyslu. A je fakt, že tady Cave trpně vyje jako postřelenej vlk a není úplně potěšení to poslouchat. Jen poznámka jakože pod čarou: neodpoustil jsem si hledat její covery, a našel jsem tenhle nejbizarnější: 

Do formy se všechno vrací hned následujícím songem When I First Came To Town, kde dostává prostor i Conway Savage (vzpomene si ještě někdo na jeho skvělej sólovej koncert s Dirty Three kdysi v Arše? měl by! ), a je to parádní vyděděnecká balada, archetyp „stranger in strange town“ songu. Skoro divadelní rozmáchlost a tragičnost má John Finn's Wife, která vlastně přeskočí v čase samotnýho Cavea – klidně by mohla vyjít na Murder Ballads, kterážo deska ale vyjede až za 4 roky po Henry's Dream! Cave se v JFW představuje jako vypravěč, žerete mu každý slovo a zabijáckou westernovou scénu, kterou popisuje, máte před očima, a je to skutečně zvuková obdoba těch nejlepších momentů Leoneho filmů. Cave si tady vlastně střihnul takovej malej scénář k filmu, snad rozcvičku na Proposition: 

 

...a tady opět jedna trochu bizarnost. ale je pěkný, jak si to minimálně to děcko užívá: 

Pak už je tedy nabokovovsko-carollovská balada Loom Of The Land, Caveovo oblíbený téma dívčí nevinnosti v kontrastu k chlapácky zkaženosti, předčasně utrženýho kvítku mládí, a je to dost perverzní, ale zároveň krásný, klasickej caveovskej rozpor. A pak už rozčísnutí řezavou akustickou kytarou (mimochodem, úplně stejným způsobem začíná song A jít od Skupiny Štěstí, od kluků je to stoprocentně pocta velkýmu idolovi a inspirátorovi...Štěstí si určitě poslechněte, je to zapadlej klenot!) v geniální nadčasový Jack The Ripper, baladě o imaginárním či skutečným násilí ve vztahu, o těch nejtemnějších vizích, na který člověk může připadnout i ve šťastným vztahu, když někdy povolí uzdu fantazii. Cave tohle nepochybně takhle praktikoval, a zřejmě pro něj záplava temnoty v tvorbě fungovala jako jakási prevence a neřízená terapie jinak ukázkovýho vztahu s jeho vpravdě krásnou ženou.

A tak se dostáváme ke Skeleton Tree. Netroufám si v žádným případě psát recenzi na tu desku. Jako jestli jsou skladby samy o sobě dost nosný, jestli je to posun oproti předchozím deskám spíš dopředu nebo zpátky atd. Každopádně ta deska je jedinečná v tom, že zachycuje pocity a stav člověka, kterej v podstatě celej život věnoval pitvání drobnejch detailů temnoty i krásy, a kterej nedokáže přestat tvořit, když je konfrontovanej s jednou ze zřejmě největších tragédií, která může člověka potkat, a o který všichni doufáme, že právě nás nepotká – smrtí vlastního dítěte. Výsledkem je dle mýho naprosto upřímný, bolestně otevřený, skličující a zároveň očistný album, který, myslím, nemá v historii moderní populární hudby obdoby.... Neni to totiž jen hudební album, je to artefakt hlubokýho smutku a "piece of art" sám o sobě, a vzpírá se tak kategoriím hudební kritiky. Ať tak nebo tak, tohle je pro mě emocionálně nejsilnější skladba z ní:  

...a tohle hned další: 

Přiznám, že poslední Caveovy desky jsem sledoval spíš tak zpovzdálí, s tím, že jsem se postupně smiřoval s tím, že idol mýho dospívání sice drží danydovskou manýru a je pořád temnej a vtipnej zároveň, ale je evidentní, že vlastně pomalu odchází ze scény a navíc, není uplně jistý, že ví jak se s tim faktem vypořádat (viz pro mě rozpačitej dočasnej projekt Grinderman). ....Skeleton Tree ale naprosto nečekaně přešaltovává všechno, co jsem si doteď o Caveovi a jeho tvorbě myslel. Nutí člověka přemýšlet o jeho starých věcech v novým kontextu, znova poslouchat jeho texty, znova si představovat obrazy, který vykresluje. Všechny věci, který kdy publikoval, jsou teď ještě o něco temnější ne ve smyslu mysterióznosti či morbidnosti, ale kvůli bezprostřední reálnosti dotyku smrti. A rozhodně je v nich najednou víc smutku. Nechce se mi to moc psát, ale člověku se vnucuje myšlenka, a on jí myslím ve filmu k nový desce sám nějak zmiňuje, jestli se zahrávání s nejčernější temnotou může takhle šíleně vymstít, že věci, který po čase bereš za samozřejmý, se můžou během vteřiny zhroutit, a čí že zkurvenej plán to je. A taky, že i přesto se s tím musíš nějak vyrovnat a žít dál. To všechno může člověk slyšet ze Skeleton Tree, navíc bez odstupu, že se "mě to přece netýká" přemejšlet nad vlastním životem a o věcech v něm podstatnejch a míň podstatnejch. Což mě teď fakt nenapadá, která jiná nahrávka tohle způsobila. 


P.S:. vinyl Skeleton Tree mi daroval táta jako dárek k narozeniám, na doporučení Kateřiny. Jsem mu za to vděčnej. Mimochodem, divil se prej, že ještě vycházej vinyly. No, někdy si ten život ta starší generace zbytečně komplikuje...