Old Man's Blues, díl 8 - THE CLASH "Sandinista!"

Deska od The Clash "Sandinista!" se ke mně dostala přes bráchu, někdy ve druhý půlce 80tejch let. A byl to šok – už jen tím, že šlo o trojvinyl, prostě nevídaná věc!

V tý době už jsem něco od The Clash znal, ale spíš punk z jejich ranejch desek. Moc jsem nechápal jejich politickej vzkaz – holt byl jsem děcko, o sandinistech mluvili občas ve zprávách, kde je komunisti chválili, a to zas nedávalo smysl, když kapela byla americká (teda samo britská, ale to jsem tehdy nevěděl, prostě západní), a tak přece západní kapela nemůže opěvovat něco, co opěvujou i komunisti ve zprávách.... Co jsem ale chápal bylo, že ta deska je velkej maglajz, punkrock hodně řízlej úplně jinejma stylama, a až později jsem zjistil, že se jim říká funk, soul, rockabilly, reggae, dub.... 36 tracků, jako celek v podstatě neuposlouchatelný. Vždy se o týhle desce říkalo, že je na ní hodně balastu, ale taky slušná řada neuvěřitelnejch pecek, který v sobě spojujou zdánlivě nespojitelný - nasranost a vzdor s melancholií a někdy i zvláštní existenciální rezignací. Přitom, rozhodně je to poslouchatelnější než v něčem podobnej truc podnik – "The Great Rock'n'Roll Swindle" of Sex Pistols, jiná velkorozpočtová rarita, která se ale v podstatě poslouchat nedá, pokud nejste fakt die-hard fans anebo zapřísáhlý nepřátelé britský královny...

Přiznávám, že časem jsem na "Sandinistu" skoro zapomněl, občas se vynořili v různejch souvislostech jen některý songy z něj... Letos jsem si na tu desku vzpomněl a dostal se k tomu si jí zase poslechnout, a tentokrát pořádně. 

A nestačil jsem se divit. 

Sice je to pořád v celku téměř neuposlouchatelný, ale hitovky, který na albu byly, nezestárly ani o vteřinu, naopak. Moje hodně oblíbená je balada Somebody Got Murdered zpívaná Mickem Jonesem. Zvuk kytar a bicích a vůbec celý kapely je prostě parádní, rozmáchlej do prostoru, a Jonesův hlas místama zlomenej do smutku, kterej není hranej:  

...hned po ní následuje "sociální" reggae One More Time s refrénem, kterej musí rozhoupat i hluchýho, A pak jeden z nejjednodušších a a současně nejpovedenějších kytarovejch motivů, co znám, v Up In Heaven (Not Only Here), je tady našláplá punkovka Police On My Back a pacifistickej a hudebně parádní taky v podstatě reggae song The Call Up: 

Z dětma zpívanejch předělávek jejich vlastních songů Guns of Brixton a Career Opportunities běhá mráz po zádech, a když jsem poslouchal druhou jmenovanou, fakt mě to včera přimělo na chvíli přehodnotnit, jestli to co dělám za job, byla dobrá volba: 

A pak je tady pecka, která vyčnívá z celý desky – Lose the Skin, divná a trochu záhadná písnička, kterou jak jsem se dozvěděl až teď, složil, na housle hraje a s The Clash a sborem dudáků za zády zpívá Strummerův hudební guru, dneska už v podstatě zapomenutej (nicméně stále žijící!) londýnskej bard Tymon Dogg – divným androgynním hlasem zpívaná věc (fakt mě překvapilo, že interpretem je chlapík, myslel sem, že je to třeba ta holka z Crass), zemitě divoká jak nejlepší věci od Pogues – ne náhodu se s Pogues Joe Strummer později dočasně spojil, možná právě přes Tymmona: 

Tady raritní záznam z roku 1980, pár minut Tymona, kdy hraje Lose the Skin sólově. Kam se hrabe Final Fantasy, Patrick Wolf a jiný :) 

Co možná kritikům znělo jako balast před desítkama let, až čas odhaluje jako odvážnej studiovej experiment, někdy více někdy méně zábavnej, ale dohromady s klasickejma songama to tvoří obdivuhodně pohromadě. Některý momenty, kdy se kapela nechá unést v dubovým rytmu, zněj tak současně, až člověku padá čelist. Nahrávalo se mimo jiný i na Jamaice v Kingstonu ve studiu producenta Mikey Dreada, kterej je taky pod některjma trackama podepsanej jako spoluautor...

Samozřejmě levičáctví The Clash byla trochu salónní póza, děcka s lepších rodin, co vydělaly v tom zatracovaným kapitalistickým šoubyznysu miliony. Revoluci nestrhli. Ale to vůbec neva. Měli talent a vliv na hudební scénu i na společnost svojí doby. Jejich nejlepší alba a nejlepší momenty názorně ukazujou, co se všechno dělo v hudebním světě pár desítek let zpátky, když se věci a scény vzájemně teprv objevovaly a ovlivňovaly. Vnesli prvky pouliční hudby, estetiku subkultur tehdejší Británie. Teď si nevybavuju, která jiná deska by zachytila takhle plastickej a různorodej obraz doby svýho vzniku. Clash taky do hudby přinesli nějaký ideály, tak trochu po vzoru Woody Guthrieho. Ty ideály jsou asi často vyčtený z knih nebo převzatý z přednášek, ale je dobrý je připomínat, minimálně proto, že už tu byly. "Sandinista!" je ze zpětnýho pohledu, skoro 40 let nazpátek, po všech stránkách pořád živá vizionářská deska, asi zajímavější než jejich obecně oceňovanější, ale vlastně mnohem obyčejnější "London Callling". 

Bylo by fajn, aby se na The Clash nezapomínalo, nejenom kvůli Should I Stay, dřív v reklamě na Levisky, resp. dneska ve Stranger Things... prostě, poslouchejte Clash!